Leroy AndersonŽivotopis |
 |
Leroy Anderson se narodil 29. června roku 1908 v massachusettské Cambridge, v jedné z městských částí Bostonu. Jeho rodiče však byli přistěhovalci ze švédska, kteří přijeli v raném věku do Spojených států. Rodina bydlela v Cambridge v ulici Norfolk č. 269. Leroyův otec, Bror Anton Anderson, vyrůstal v dětství ve švédském regionu Skåne, ve městě Övarp (farnost Norra Strö), poblí ž Kristianstadu. V USA byl Bror zaměstnán jako poštovní úřední k na Central Square. K hudbě měl blízko, hrál na mandolí nu. Také Anna Margareta (Jönsson) Anderson, matka Leroye, jež pocházela ze Stockholmu, byla hudebně nadaná. Ve švédském kostele v Cambridge byla vyhlá šená svojí hrou na varhany. Když byl Leroyovi necelý rok, rodina se přestěhovala do ulice Chatham č. 12. Jak podotkl jeden spisovatel, "toto bostonské předměstí se stalo středem Leroyova světa na další ch třicet let."
V ulici Chatham žil Leroy s rodiči a bratrem od roku 1909 až do roku 1936, kdy se přestěhoval do New Yorku. Do Bostonu se nicméně často vracel, navštěvoval zde své rodiče. Bylo to právě v domě na té to bostonské adrese, kde zkomponoval většinu svých melodií pro Broadway, Arthura Fiedlera a pro Boston Pops Orchestra, včetně variace Irish Suite, kterou složil během jedenácti dnů.
Leroy se kdysi vyjádřil, že veškeré své vzdělání zí skal v jediné ulici - na hlavní cambridgeské tří dě Broadwayi. Navštěvoval Harvard Grammar School (harvardskou základní školu) umístěnou na rohu ulic Harvard a Broadway. Po její m ukončení docházel na střední školu - Cambridge High and Latin School (nynější Cambridge Rindge and Latin School) a v roce 1919 nastoupil na New England Conservatory of Music, kde studoval hru na klavír. Absolvoval v roce 1925 kompozicí, při ní ž také sám ří dil orchestr Cambridge High and Latin School. Ještě v době, kdy navštěvoval střední školu, mu jeho otec koupil trombon, aby mohl hrát v tělese univerzity, Harvard University Band, na kterou byl později přijat.
Na Harvardu Leroy studoval harmonii u Waltera Spaldinga, kontrapunkt u Edwarda Ballantina, základy kompozice u Williama C. Heilmana a instrumentaci u Edwarda B. Hilla a Waltera Pistona. Leroy zí skal bakalá řský titul (s čestným uznání m Magna Cum Laude) v roce 1929 a té hož roku byl zvolen do studentského spolku Fí Beta Kapa. Na Harvardu u Waltera Pistona a Georgese Enesca studoval také kompozici, u Henryho Gideona hru na varhany a u Gastona Dufresneho z Boston Symphony Orchestra (Bostonského symfonické ho orchestru) hru na kontrabas. Roku 1930 promoval jako magistr v oboru hudby.
Na Harvardu pokračoval během první poloviny 30. let v postgraduálním studiu německé a skandinávské filologie (konkré tně ve studiu švé dštiny, dánštiny, norštiny, islandštiny a staroseverštiny). Zěroveň učil hudbu na Radcliffe College. Jako mimořádně nadaný lingvista si Leroy osvojil celkem devět jazyků: kromě své rodné angličtiny a švé dštiny také dánštinu, norštinu, islandštinu, němčinu, francouzštinu, italštinu a portugalštinu. Leroy plánoval do budoucna profesní dráhu učitele jazyků, myslel si totiž, že hudební karié ra pro něj neslibuje mnoho možností. Podal si proto žádost o mí sto na soukomé škole v Pennsylvanii, kam byl s úspěchem přijat, avšak na poslední chvíli se rozhodl dát hudbě poslední šanci a na školu nenastoupit. Toto rozhodnutí se ukázalo být naprosto osudovou volbou.
Ještě jako harvardský student se stal Leroy šé fdirigentem tělesa Harvard University Band, pro které aranžoval mnohé znamenité kompozice. Ty upoutaly pozornost Arthura Fiedlera, tehdejšího šé fdirigenta Boston Pops Orchestra. V roce 1936 Leroy vytvořil pro Fiedlera první aranžmá nazvané Harvard Fantasy, což byla pestrá všehochu? harvardských pí sní. O dva roky později Boston Pops Orchestra zahrála Leroyovu první kompozici, Jazz Pizzicato. Byl to okamžitý hit. Fiedler podporoval Leroye v tom, aby psal původní kompozice pří mo pro orchestr. V roce 1939 Leroy složil Jazz Legato. Poté následovaly dnes již proslulé vtipné miniatury. Arthur Fiedler a Boston Pops Orchestra byli první mi, kdo tyto kompozice představili posluchačům a také nahráli. V té době Leroy účinkoval se svým bratrem Russellem v několika orchestrech, které hrály tehdejší oblí benou taneční hudbu. Kromě těchto vystoupení Leroy a Russell koncertovali na zámořských parní cí ch linky Norwegian Line, jež pravidelně křižovaly oceán mezi New Yorkem a Skandinávií.
Na počátku 2. světové války byl Leroy odveden do armády USA, která využila jeho jazykových schopností. Ale ještě předtí m než byl odvelen na Island, se Leroy v roce 1942 oženil s Eleanor Jane Firke. Na Islandu působil jako tlumočník a překladatel pro Kontrašpioněžní sbor armády Spojených států amerických. V době, kdy byl povýšen do hodnosti kapitána a vykonával funkci ředitele Skandinávské ho oddělení vojenské zpravodajské služby (The Scandinavian Department of Military Intelligence), zkomponoval známou skladbu The Syncopated Clock. I když byl stále ve službě v armádě, dirigoval Boston Pops Orchestra při premié rách The Syncopated Clock a Promenade. Jediná dcera Andersonových, Jane, se narodila v Arlingtonu ve státě Virginia, kde tehdy rodina žila. Leroy odmítnul nabídku stát se vojenským atašé ve švé dsku a místo toho trval na tom, že bude skladatelem na plný úvazek. Následně, když byl Leroy v roce 1945 zproštěn aktivní vojenské služby, se rodina přemístila do New Yorku. Zde přišel na svět první syn Eric.
Léto roku 1946 strávila rodina Andersonových v Painter Hill v connecticutské m Woodbury. Právě tady, v době vlny veder, Leroy složil své nejslavnější dílo Sleigh Ride. O dva roky později se Andersonovi přestěhovali do Woodbury natrvalo. Synové Rolf a Kurt se narodili v první polovině 50. let. V roce 1953 rodina opět změnila své bydliště, tentokrát se jejím domovem stal Grassy Hill ve Woodbury. Během těchto let Leroy napsal většinu ze svých dnes již zlidovělých skladeb: Belle of the Ball, Blue Tango, The Typewriter, Serenata, Bugler's Holiday a Forgotten Dreams.
Až do roku 1950 Arthur Fiedler uváděl dál premiéry Andersonových kompozic, především Sleigh Ride, Fiddle-Faddle a Trumpeter's Lullaby. Poté to byl sám Leroy, kdo uváděl svá díla a nahrával je pro Decca Records. Mezi těmito premié rami byly také Belle of the Ball, Blue Tango, Bugler's Holiday, Forgotten Dreams, Horse a Buggy, Serenata, The Typewriter, The Waltzing Cat, Plink, Plank, Plunk! V roce 1952 se stala hitem č. 1 jeho vlastní nahrávka skladby Blue Tango. Popularita melodií Leroye Andersona se rychle rozší řila po světě a již rokem 1952 Andersonovi definitivně zajistila pozici předního americké ho skladatele orchestrální hudby.
Ačkoliv Leroy využíval především 'orchestrálních miniatur' v jeho nejambicióznějším díle nazvané m Concerto in C major for Piano and Orchestra (Koncert C dur pro klavír a orchestr) experimentoval také s delší hudební formou. Koncert měl premié ru v roce 1954, přičemž Anderson opět vystoupil v roli dirigenta a Eugene List jako sólista. Skladba se však setkala se smíšenými reakcemi, a proto se Leroy rozhodl kompozici stáhnout a přepracovat ji. Poznamenal, že i když je kompozice ve své podstatě velmi dobrá, neuškodily by jí určité úpravy. Ke změnám se ale již nedostal. Andersonova rodina po jeho smrti nerevidovanou skladbu v roce 1988 opět uvedla a i nadále se tedy Concerto in C major for Piano and Orchestra hraje po celé m světě v původní podobě.
Leroy zkusil své štěstí také v oblasti muzikálu. Svůj jediný muzikál Goldilocks napsal ve spolupráci s Walterem a Jean Kerrovými. Muzikál měl premié ru dne 11. října 1958 v New Yorku. Přestože příběh samotný byl kritiky vesměs negativně ohodnocen, Andersonova hudba byla jimi přijata vřele. Bohužel, představení nebylo divácky úspěšné a Leroy se k muzikálu již nikdy nevrátil.
V průběhu let Andersonovy melodie zdomácněly v televizi i rádiu. Na počátku 50. let si společnost CBS-TV zvolila skladbu The Typewriter a používala ji 25 let jako úvodní znělku pro svůj nový pořad "The Late Show". Tato kompozice se stala oblíbeným námětem mnohých dalších zpravodajských znělek. Skladba Plink, Plank, Plunk! byla v 50. letech známým ústředním hudebním motivem televizní soutěže "I've Got a Secret".
V tomto období bral často Anderson svoji rodinu do New Yorku na broadwayská představení a na výlety po významných místech, která Leroy se svojí ženou v minulosti navštívili. V roce 1968 strávili Andersonovi lé to v Evropě, protože chtěl skladatel ukázat svým dětem domovský kontinent. Po návratu do Woodbury se Leroy věnoval aktivnímu členství v episkopálním kostele Sv. Pavla, jenž rodina pravidelně navštěvovala. Zároveň byl hostujícím dirigentem orchestrů ve Spojených státech, Kanadě a švé dsku. V 60. letech zasedal v představenstvu symfonických orchestrů v New Haven a Hartfordu, a působil také jako manažer Waterbury Symphonic Orchestra.
V roce 1972 Boston Pops Orchestra vzdala Leroyovi hold během koncertu vysílané m v přímé m přenosu celostátní televizí. Leroy se v pořadu objevil jako hostující dirigent a uvedl jednu ze svých skladeb. Jak později řekl své ženě Eleanor, tento koncert byl pro něj "nejdůležitější událostí v životě". V následujícím roce 1973 se vrátil do Cambridge, kde dirigoval orchestr Cambridge Rindge and Latin School. Komponoval a dirigoval po celých Spojených státech až do své smrti v roce 1975, kdy zemřel na rakovinu.
V roce 1976 přibyla na Holywoodské m chodníku slávy (1620 Vine Street) nová hvězda. Leroy Anderson ji získal za svůj přínos hudebnímu průmyslu. Klub Woodbury Lions postavil v North Green hudební pavilonek věnovaný skladateli a město Woodbury dostalo od klubu tento pavilonek darem v roce 1986. O dva roky později byl Leroy posmrtně zvolen do Síně slávy pro autory písní.
Harvardská univerzita pojmenovala v roce 1995 své nové ústředí Harvard University Band jako Anderson Band Center. Dne 31. května 2003 se primátor města Cambridge Michael Sullivan a jeho radní rozhodli přejmenovat náměstí mezi ulicemi Chatham a Crawford na Leroy Anderson Square. Hrob Leroye Andersona se nachází na hřitově New North ve Woodbury.
K příležitosti 100. výročí Andersonova narození se pořádaly v období 2007 až 2009 po celé m světě koncerty na počest jeho hudebnímu odkazu. Dirigent Leonard Slatkin nahrál s BBC Concert Orchestra všechny Leroyovy skladby, které byly vydány nahrávací společností Naxos Records v podobě kolekce pěti kompaktních disků. V září roku 2006 produkční firma Kultur uvedla na trh dokumentární DVD nazvané "Once Upon a Sleigh Ride". Tento dokument obsahuje dodatečné materiály, které nejsou obsažené na již dříve vydané videokazetě. Ve spolupráci s Yaleskou univerzitou, uspořádala rodina Andersonových rozsáhlou výstavu o životě a díle skladatele, která je k vidění v knihovnách a muzeích ve Spojených státech.
Hudba Leroye Andersona, která je úzce provázána s americkou moderní kulturou, stále oslovuje a baví miliíny lidí po celé m světě. Ke svým vystoupením si jeho skladby vybírá mnoho hudebníků; patří mezi ně symfonické orchestry, pochodové a koncertní kapely, jazzové skupiny, vokalisté, virtuózové snad každé ho hudebního nástroje a rovněž studenti všech věkových skupin.
Andersonovy skladby často vítají významné státníky a diplomaty v Bílé m domě a naopak jsou hrány pro prezidenty USA v jimi navštívených zemích. Jelikož se hudba Andersona nezřídka využívá pro znělky a hudební kulisy v televizních a rádiových pořadech, zůstává tak dobře známou i pro další nové generace posluchačů. Je to již více než padesát let, kdy byly skladby zkomponovány a přesto, podle slov Johna Williamse (mnohokrát vyznamenané ho skladatele a dirigenta Boston Pops Orchestra), "Andersonova hudba nadále působí mladě a svěže tak jako v den, kdy byla vytvořena."
Po více než třiceti letech od smrti Leroye Andersona mají jeho melodie té mě ř nadčasovou kvalitu. "Jen těžko lze uvě řit tomu, že někdo opravdu Sleigh Ride napsal," říká jeden z posluchačů. "Spíš to vypadá, že je to jedna z těch melodií, které se tady vznášely odpradávna. Tvoří onu radostně samozřejmou součást každodenního života." Určitě nebude přehnané tvrdit, že někde na světě se právě te? hraje hudba Leroye Andersona.
Anderson si v posledních letech své ho života uvědomoval, že vytvořil hudbu, která získala vlastní identitu a přesáhla tak jeho osobní slávu skladatele. V té době měl Leroy zřejmě pravdu. V současnosti se však veřejné povědomí o osobnosti Andersona výrazně zvýšilo. Je to především díky novým a novým verzím jeho hudby, která se neustále nahrává na kompaktní disky a uvádí na koncertních představeních. Od roku 1999 mají milióny lidí možnost dovědět se o jeho životě a díle také z dokumentárních filmů, knih a v neposlední řadě z těchto webových stránek.
- The Leroy Anderson Family
(Prelozila: Martina Tesarová)
Orchestral compositions
Orchestral arrangements
Musical Theater compositions
Vocal compositions
Organ compositions
Other compositions
The following is a selected discography of original recordings by Leroy Anderson. They were released from 1958 to 1962 on 33 1/3 rpm discs and on digitally remastered compact discs released posthumously. 78 rpm & 45 rpm discs from 1945-1962 and releases of identical recordings on different labels in U.K., Germany, New Zealand and elsewhere are not listed.
Books
English
Periodicals
English
Swedish
German
SITE MAP
leroyanderson.com
Top of page